Kdysi jsem myslela, že je to navzdory tomu, jak moc Číňani milují jídlo. Ale ne... Ono to asi bude mimo jiné právě proto, jak význačné a důležité postavení jídlo v čínské kultuře má.

Protože Číňani jídlo milují, obvykle si na něj taky udělají čas. Jídlo je společenským rituálem, u jídla se rozpráví, socializuje, na jídlo se chodí tak, jako my tady u nás chodíme "na jedno, na dvě". Pořádná večeře v restauraci trvá klidně hodinu, dvě - i déle. Po ní zůstane plno špinavých misek, hůlek a talířů, strašný bordel na stole i pod ním (Číňan stravující se venku se vesměs chová velmi uvolněně - my bychom asi řekli "jako prase"; zdaleka to nedělají všichni, samozřejmě - ale je takových dost) - a parta dokonale přežraných lidí. Dokonale přežraných, převážně štíhlých lidí.

Vskutku to platí, cizinec uvyklý evropským cenám po příletu do Číny (do Asie obecně) jen nevěřícně valí bulvy a neví, k jakému žvanci skočit dřív. Za nějakých 30 kaček se dá královsky najíst, výběr je pestrý, vůně neodolatelné. (Občas vám sice prodají krysu jako skopové, ale pokud nemáte smůlu a ta krysa nechcípla na otravu jedem, nejspíš to bez úhony přežijete...;-))

Cizinec takhle funguje týden, dva - a pak se diví, že nedopne džíny.

A skoro všichni ti Číňani kolem jsou pořád hubení jak tyčky, přestože jedí totéž co vy.

Tuhle záhadu řeší cizinci v Číně často a rádi a Číňani jim to hrozně rádi a s kulišáckým "heč" v oku vysvětlují. Některé ty lekce je každopádně fajn si zapamatovat:

1) Při čínském způsobu stolování se parta lidí dělí o rýži a celou řadu "hlavních jídel" (tzv. caiů). Protože je žádoucí ochutnat toho co nejvíc a zakoušet různá aromata a vůně, skladba jednoho oběda je obvykle dost pestrá. Na jedné misce nějaké to tofu, na další třeba lilek po sečuánsku, na další skopové s pórkem, k tomu ještě kuřecí kung-pao a obvykle minimálně dvě zeleninová jídla (třeba po vařeném celeru se sušeným tofu a chilli papričkama jsem se mohla utlouct). Počet jídel zpravidla plus mínus odpovídá počtu stolujících. Porce jsou štědré, takže se napucnete dosyta - ale obvykle se nepřežerete tak, aby vám lítaly knoflíky od kalhot. 

2) Hojně se popíjí čaj. V zimě černý, v létě zelený. Čaj se pije neustále. Termoska s čajem je v Shanghaii tak běžná věc jako tady PETka s minerálkou.

3) Jí se poměrně pravidelně.

4) Dost se cvičí. Hlavně střední a starší generace. Po těch bábinách provozujících při magneťáku jakousi rytmiku před budovou Bank of China se mi dost stýská. A že by české bábiny něco takového potřebovaly...:-)

A co s tím vším v ČR?

1) Snažím se pojmout co nejkomplexněji každé jídlo, či aspoň každé větší jídlo. Na čínský způsob stolování tady bohužel můžu směle zapomenout - ale můžu si dát tu práci a vedle (většinou masitého) hlavního jídla a přílohy si připravit taky porci zeleniny. Občas si ta hlavní jídla dělám dvě, někdy naopak připravím dvě různé nálože zeleniny. Každopádně se snažím o chuťově i barevně co nejpestřejší a nutričně co nejvyváženější talíř.

2) Hojně popíjím čaj. Především zelený. 

3) S tímhle bodem mám trable, ale dělám, co můžu.

4) Cvičím jako o život...;-)

Bonusový bod 5) V Číně jsem tak nějak samovolně zhubla, ačkoli jsem jedla hodně a pořád - a moc jsem se nehýbala. Kromě vyváženosti tamního jídelníčku to připisuju i tomu, že jsem konzumovala méně pečiva, v podstatě žádné uzeniny (ty, co byly k dostání mě moc nelákaly a všude kolem byla taková spousta větších gastronomických lákadel...;-)) a vůbec jsem nejedla sýry (jsou tam příšerně drahé). Hesel "méně pečiva", "minimum uzenin" a "se sýry opatrně" se snažím držet i tady.

A další cenná lekce, kterou Východní Asie může nám všem dát...

Kolem nadváhy se v těchhle kulturách nenašlapuje po špičkách. Ideál i realita je na východ od Velké zdi prostě útlejší, než tady, a pokud máte výraznější nadváhu, musíte počítat s tím, že místní k tomu budou přistupovat dost......věcně.

Je normální, že během badmintonu vám člověk, se kterým hrajete, bez obalu řekne, že jste pomalí a potřebujete shodit. Je normální, že o tloušťce se v kolektivu žertuje bez ohledu na to, zda jsou či nejsou tlouštíci přítomni. A když prochodíte celé město a nikde na sebe nejste s to sehnat džíny (true story), je normální, že prodavačka pokrčí omluvně rameny a řekne "když vy jste moc silná, to asi budete muset jít do nějakýho toho velkýho shopping mallu v centru".

Lidi jsou v tomhle směru někdy až brutálně otevření - ale málokdy to myslí zle. A asi není od věci něco málo z té jejich nemilosrdné věcnosti převzít. Ne v tom, jak se projevujem vůči ostatním (na to tahle společnost a většina zdejších tlouštíků opravdu není stavěná a v našem prostředí by to bylo poněkud hulvátské), ale v tom, jak přistupujem sami k sobě. Ten moment, kdy jsem k vlastním špekům začala přistupovat podobně věcně a bez vytáček, byl totiž zároveň momentem, kdy jsem se sebou začala něco dělat.

PS: Jíst hůlkama při hubnutí nepomáhá, ve chvíli, kdy se to naučíte, se s nima obvykle najíte rychleji, než s příborem.